Prvotní využití ohně, dřeva a loje je možné postřehnout již v pravěkém období. Tukem pokapané větvě v ohni bychom s trochou fantazie mohli považovat za předchůdce loučí.
Dnešní nálezy a objevy nám ukazují, že již v dávných dobách poznali naši předkové možnosti využití loje z ulovených zvířat. Již ve Starověkém Řecku a zj. v Římě byla svíčka „lojová“ dostupným zboží. Vedle loje, ale nesmíme zapomínat ani na včely. Z medu umožnily našim předkům vyrábět nejen chutný nápoj zvaný medovina, ale poskytovaly také med a vosk.
Podle suroviny, ze které svíčky pocházely, se nazývaly buď lojovice, to když se jednalo o svíčky lojové, anebo voskovice, to když byly svíce vyrobeny z vosku.
Ve středověku i v raném novověku byl včelí vosk ve střední Evropě považován za mimořádnou surovinu a objevuje se mimo jiné např. také jako jedna z forem placení poplatků v řemeslnických ceších („plat ve vosku„). Surový včelí vosk získávali v českých zemích od včelařů voskáři, kteří jej zpracovávali na hmotu vhodnou k výrobě svíček. Následně jej prodávali svíčkařům a ti z nich dělali voskovice (tito řemeslníci zhotovovali někdy i lojové svíčky). Svíčkaři byli velmi vážení a bohatí řemeslníci a nikoliv náhodou je jeden z prvních doložených evropských řemeslnických cechů v roce 1061 ve Francii cechem „svícníků“. V roce 1350 je cech „lijců svíček„ doložen v Hamburku.
Až do 14. století byl v českých zemích svíčkaři zpracováván pouze včelí vosk přírodní barvy, až v roce 1342, kdy bylo v Praze uděleno první privilegium na bělení vosku voskáři Janu Bavorovi pro jeho „dílnu na lití vosku„. Tak se technologie známá dosud jen v Itálii poprvé objevila i v českých zemích a bílý vosk již nebylo třeba dovážet. Tehdy byl vosk bělen na slunci. Voskářů a svíčkařů bylo ve městech ve středověku i v novověku jen málo, protože okruh jejich zákazníků byl velmi omezený. Například k roku 1419 bylo v Praze jen šest voskářů a třináct svíčkařů a podobné počty je možné předpokládat až do třicetileté války, v dalších českých městech se svíčkaři takřka neobjevovali.
Protože byl včelí vosk velmi drahý začal ho intenzivněji nahrazovat asi od 15. století v chudších poměrech lůj. Vytvářely se tzv. lojové svíčky, z loje hovězího nebo jehněčího dobytka. Důležité také bylo jaký knot byl použit, aby lůj rychle nestékal, neprskal a nepáchl. Pro stékání loje se pod tyto lojové svíce umísťovaly misky pro zachytávání odkapaného loje. Ten po ztuhnutí mohl být znovu používán. Začaly vznikat různé cechy a drobné manufaktury, ať již na zpracování mýdel nebo vosků. Lojové svíčky byly aktuální ještě v 18. a 19. století, i když ruční výrobu v manu-fakturách začaly již nahrazovat průmyslové stroje. To umožnilo větší výrobu a širší dostupnost svící. Hojněji se vyskytovali v Německu a v Rakousku, kde ještě dnes jsou v rodinných svíčkárnách zachovány původní technologie a stroje na výrobu svíček, zejména parafínových. Svíčkaři byli a ještě v dnešní době jsou rozdělováni na výrobce „Kerzenzieher nebo Hersteller“, kteří odlévají a vyrábějí svíce a tzv. Wachsbildner, kteří svíce zdobí a dekorují různými ornamenty, ozdobami a ručně vyráběnými reliéfy.
Pro všechny svíčkové nadšence, které zajímá historie svíčkařství, odkazuji na zajímavý a detailní článek PhDr.Jitky Lněničkové, Cesta svíčky historií, publ. v odborném časopise Světlo, z roku 2006.